Vrátit se a rozhlédnout se

18. října 2015 v 1:05 | Anna |  Ze života
Není to tak úplně dlouho, co jsem se nějak "postavila na vlastní nohy". Z domova jsem teprve asi dva roky, ale za tu dobu se toho strašně moc stalo. Bydlela jsem na pevnosti, na trávou provoněném studenstském bytě i v maringotce. Nechala jsem školy a šla pracovat do mekáče a pak do sex shopu. Vystřídala jsem devět různých chlapů, z nichž jen dva bych nyní nazvala expřítelem. Tančila jsem v baru u tyče i v irské hospodě. Ztloustla, zhubla, ztloustla. Vypila až neslušné množství vína. V opilosti jsem si nechala ustřihnout asi metr vlasů. Získala jsem mnoho kamarádů a o mnoho jsem přišla. Naučila jsem se pít pivo a vařit. Vyměnila jsem glády za podpatky, poprvé v životě jsem si koupila za své peníze džíny a nechala jsem si udělat piercing do pupíku. Vedla jsem poměrně sinusoidní život, stavěla a následně pálila mosty, utíkala. V posledním bytě jsem už neměla ani sílu si vybalovat věci z krabic...


Potřebovala jsem se prostě najít, zklidnit se, zažít si nějaký vlastní rytmus. Což jde hrozně těžko, když člověk stále zoufale visí na nějakém chlapovi a absolutně přebírá jeho návyky a koníčky a pokládá je za své. Extrému to dosáhlo s mým posledním přítelem. S o dvacet let starším pankáčem se dvěma dětmi, příliš kladným vztahem k alkoholu, zálibou ve střílení zvířat a nenávistí k jakýmkoli menšinám. Často řídil pod vlivem, často myslel penisem a prakticky nikdy hlavou. Asi půl roku jsem měla pocit, že bez něj nemůžu žít a že jsme si souzeni, svíjela se šílenou žárlivostí, bombardovala ho zprávami. Asi třikrát jsme se rozešli a zase k sobě vrátili, jednou jsem mu vlepila facku na veřejnosti, jednou jsem ho podvedla (ačkoli původně nebylo v plánu se vracet), jednou mi nafackoval opilej v baru. Ve čtvrtek mi oznámil, že jede do Prahy na psí výstavu, v pátek se mu vybil mobil, v pondělí mi dovezl do práce většinu mých věcí, sdělil mi, že mi celou dobu čte facebook, sklidil další facku a ujištění, že už ho nikdy nechci vidět a odjel. Asi měsíc poté, co jsme se rozešli, mi dovezl zbytek věcí včetně kalhotek, který nebyly moje a pokladničky na úspory na společnou dovolenou. Samozřejmě bez úspor.

V té době jsem už byla zase zadaná. První dny jsem se zařekla, že už žádnýho chlapa nechci ani vidět. Vydrželo mi to sotva týden. Přesně do oslavy mých narozenin, ze které se mi nechtělo jet. Všichni ostatní mířili na poslední autobusy a já zavolala bývalému, kterého jsem ten den zvala a bezpečně jsem věděla, že někdy teď končí v práci. Chodili jsme spolu na gymplu. Téměř přesně dva roky. Můj nejdelší vztah v životě. Fajn kluk, občas jsme se pak potkali někde na koncertě, pokecali, párkrát zcela v přátelském duchu přespal u nás na bytě, nikdy se ani jeden z nás o cokoli nepokusil. Už je to čtyři roky, co jsme se rozešli. Já vystřídala tunu partnerů, on jednu holku. Takový ztělesnění nevinnosti. Nikdy nebyl moc na sex.

Prý mám přijít na špagety, dáme víno a pokecáme. Za deset minut u něj. Tak jsem se rozloučila a šla. Byl unavenej z práce, flašku jsme vypili, ustlal mi v obýváku a sám chtěl jít spát do pokoje. Ukecala jsem ho, že mi tam bude smutno a ať je ještě chvíli se mnou a povídáme si. Nečekala jsem, že by si přilehnul. Chtěla jsem to (už delší dobu jsem uvažovala, jaké by to bylo a že mi s ním bylo fajn, máma tyhle moje myšlenky taky dost podporovala). Vůbec se mi nechtělo spát. Vlezl si za mou pod peřinu. Naše těla se dotýkala jen opravdu hodně náhodně a většinou jen plaše a krátce. Bylo mi to velmi příjemné. Cítila jsem, jak hřeje, toužila jsem se mu vtisknout do náruče a poklidně usnout. Oba jsme se báli dát najevo náklonnost. Bylo to zvláštní, divný a krásný. Přibližování doslova po milimetrech, pohlazení po vlasech, chytnutí za ruku, pohled do očí. A stále hrozná nejistota, jestli to, co děláme, je správný. Na první polibek snad nikdy nezapomenu. Nikdo nemá tak měkké rty. Zapomněla jsem, jaké jsou, musela jsem mu to hned říct. Moje srdce překypovalo něhou a představa, že bych takový okamžik zkazila sexem, vůbec nepřicházela v úvahu. Celou noc jsme se objímali, líbali, povídali se a hihňali jako puberťáci. Vůbec se na druhý den do práce nevyspal...

Teď jsme spolu skoro půl roku. Je stejný jako dřív a přece dospělejší. Máme strašně moc společného, vzájemně se respektujeme. Cítím jeho podporu a přebírám jeho smysl pro zodpovědnost. Pomáhá mi srovnat si život. Já ho prý učím nebrat věci tak vážně. Miluju toho chlapa jako ještě nikdy nikoho v životě. Není to takový to pobláznění, kdy bych měla pocit, že je dokonalý. Nemám potřebu s ním trávit každou vteřinu a dýchat jen pro něj, ale přesto si umím představit zbytek života jen s ním.

Jsou to asi tři měsíce zpátky, kdy mi pan Věčněožralý dovezl i zbytek věcí a hlavně moje milované kolo. Nevím, jak je to možné, ale zvládla jsem mu nějak odpustit. Asi jsem moc hodná a nerada si dělám nepřátele. Dokonce jsem se nechala pozvat na pivo. Měla jsem svátek. Byl večer a já nechtěla, aby jel domů autem, tak jsem ho nechala přespat. Byl fajn, pokecali jsme, svěřil se mi, že mu to s novou slečnou zase tak moc neklape. Vykládal mi, jak mi to hrozně sluší... A na závěr docela fajn večera mi bez pozvání nacpal ruku mezi nohy... Mimochodem, se slečnou je dodnes.

Můj staronový drahý je z města, kde jsem chodila na gympl, asi deset kilometrů od vesnice, kde bydlí máma. Já jsem bydlela kvůli práci v sex shopu (jasně, budu o tom psát později) asi o šedesát kilometrů jinde. Sice jsme si postupem času zvládli sesynchronizovat směny (oba jsme dělali turnusovky), ale můj volný čas spočíval v tom, že jsem jezdila šedesát tam a šedesát zpátky za ním (on za mnou kvůli psovi nemohl) a na byt, kde jsem platila tučný nájem, jsem chodila jen přespat mezi prací. Když jsem pak do sex shopu dostala novou kolegyni, která zavedla nové pořádky, polodobrovolný ústup byl jediná možnost. Během pár dní jsem si našla práci v prodejně oblečení v bydlišti mého drahého, prvně jako brigádu a později už jako plný úvazek. Stihla jsem se přestěhovat napůl k chlapovi, napůl k mámě s tím, že si brzy najdu nějaký byt. Přítel bydlí stále u rodičů a přiznávám, že ač je mám ráda, nechtělo se mi tam strašit příliš dlouho.

V nové práci jsem se od začátku snažila. V kolektivu jsem se necítila vůbec dobře, nikdy jsem nebyla takový ten diskotékový typ, ale říkala jsem si, že si zvyknu. Chvílema jsme si připadala jako v nějaké americké komedii ze střední, jako takový ten typický outsider. Po čtyřech dnech práce na plný úvazek, kdy jsem prakticky v kuse vybalovala nějaké zboží a stála u kasy, mi slečna vedoucí oznámila, že si na tuto pozici představuje někoho jiného. Dodnes mají na výloze, že hledají prodavačku.

Momentálně jsem na pracáku. Bydlím stále napůl u chlapa a napůl u mámy. Absolutně netuším, za co budu v dalším měsíci žít, ale jsem konečně doma. Stále ještě se pohybuju mezi krabicema, asi nikdy se nedostanu k vyházení svých starých plyšáků, abych si udělala místo na věci, které opravdu potřebuju. Ze zdi tu koukají zažloutlé plakáty a opelichaná sušená kopretina. Moji kytaru definitivně obsadili pavouci. Stejně na ni neumím a nikdy nešla naladit. Z knihovny kouká Angelika hned vedle Mayovek. Nedávno jsem v šuplíku našla starý deník asi tak z roku 2010. Je tu perníkové srdce od mé první lásky, památníček ze základky, fotka vysněných svatebních šatů vystřižená z nějakýho módního časopisu...

Jsem doma. Nechala jsem tu hrozný nepořádek. Nikdo ho neuklidil, nikam nezmizel. Musela jsem se vrátit, abych si udělala pořádek nejen v pokoji, ale i v životě. Ohlédla se, co jsem udělala špatně a co naopak dobře. Odjakživa chci být dobrým člověkem. Dělat věci, které mám ráda, rozvíjet se. Být veselá a přátelská. To se mi v posledních letech často nedařilo. Byla jsem líná a nezodpovědná. Udržovala jsem kontakt s lidmi, kteří za to nestojí.

Netvrdím, že se teď najednou od základů změním, ale snažím se o to. A pomáhá mi v tom právě skutečnost, že jsem doma a mám vedle sebe partnera, který mi rozumí a ví přesně, jaká jsem. Občas si sice připadám, jako bych dělala kroky zpátky a jako bych zažívala déja vu, ale tak nějak vnitřně cítím, že se vracím do správných kolejí. On už i samotný fakt, že zase píšu blog, dost nasvědčuje tomu, že jsem to zase já. Teď hlavně jen sehnat práci, která mi nebude příliš bránit v mých zájmech...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Renyu Renyu | E-mail | Web | 18. října 2015 v 10:45 | Reagovat

Hodně štěstí~ snad bude líp ^^

2 bez-iluzi bez-iluzi | 18. října 2015 v 11:08 | Reagovat

[1]: Moc děkuji. Tak nějak cítím v kostech, že musí být

3 xxx xxx | Web | 18. října 2015 v 15:31 | Reagovat

zaujímavo pojatá téma :)

4 bez-iluzi bez-iluzi | 18. října 2015 v 16:14 | Reagovat

[3]: v dobrém, nebo špatném? :-D

5 tereza-straw tereza-straw | E-mail | 19. října 2015 v 10:29 | Reagovat

Tak už to chápu, boží!
Doufám, že všechno bude v pohodě, a docela se těším na "pokračování, které píše sám život" :)

[4]: Za mě rozhodně v dobrém!

6 Anna Anna | Web | 19. října 2015 v 11:04 | Reagovat

[5]: pokračování samozřejmě bude, sama jsem zvědavá, co mi zase osud nachystá za zkoušky. Strašně moc si vážím toho, žes přečetla oba dosavadní články a ještě máš sílu je komentovat :-D

7 princezna-ivanka princezna-ivanka | Web | 11. listopadu 2015 v 0:11 | Reagovat

Jako bych se v tom viděla... Když to vezmu postupně:
Vsugerovat si, že to, co chce partner, jsem přece vždycky chtěla taky. Neustálé stěhování, cesty z bláta do louže. Množství partnerů, co ti přetéká přes hlavu. A pokaždé myšlenka, že příště to uděláš jinak, lépe. Že se to určitě změní a bude zase dobře, ale vlastně s každým dalším partnerem, další prací, dalším bytem si uvědomuješ, že pořád jen před něčím utíkáš...
Zdá se mi, jako bychom žily stejný život, já jen o pár let dřív. Moje "na vlastní pěst" začlo v čerstvých sedmnácti a trvalo zhruba rok a půl. Do teď se divím, že jsem zvládla ukončit střední školu a odmaturovat. Před půl rokem jsem se vrátila domů, bylo mi jasné, že takhle to nepůjde. Naštěstí jsou rodiče natolik chápaví, že mi to ani jednou nevyčetli a co víc, uvědomili si svoje chyby. Já utekla ze strachu, ale o tom zase jindy. Každopádně mě velice zasáhl pohled na můj pokoj po roce a půl. Ani jedna věc se nepohnula. Prach byl utřený, ale věci rozházené stejně ledabyle, jako když jsem odcházela. Máma se mi potom přiznala, že schválně nechala všechno tak, jak bylo, aby měla pocit, že tam stále jsem s ní. Celkově byl návrat dost zajímavý. Táta se tvářil, jako bych ani nikde nebyla, zato máma jako bych svým odchodem zemřela a ona teď nemohla uvěřit, že jsem zpět.
Teď mám brigádu, i když nic moc, stále jsem na pracáku a v plánu mám vysokou. Uvidíme, kam mě vítr zavane, hlavně když je na obzoru další potenciální oběť mé neutěšenosti, která se každým dnem stupňuje.
Jestli máš chvíli čas, zajímalo by mě, jaký bys měla názor na jednu básničku, kterou jsem nedávno zveřejnila na svém blogu. Jmenuje se Kráska a dost možná vypovídá právě o těchto věcech. Tak jestli najdeš chvíli čas, zkus na ni mrknout, třeba se v ní taky najdeš :-)

8 anie-ena anie-ena | Web | 19. prosince 2015 v 23:33 | Reagovat

Hezky shrnuto:) Držím palce, ať už je jen dobře, bez příliš velkých negativních výkyvů té sinusoidy:) Určitě je vše na dobré cestě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama